Pro 1,5 milionu obyvatel Česka jsou digitální služby zcela nedostupné. To ale není vše. Nízká digitální gramotnost brání dalším 1,4 milionu lidí plně se zapojit do společnosti. To jsme se díky finanční podpoře Google.org rozhodli změnit v projektu Digitální inkluze.
Začali jsme výzkumem. Protože nízká digitální gramotnost často souvisí se socioekonomickými podmínkami nebo vyšším věkem, zaměřili jsme se na tři vybrané skupiny: děti z vyloučených lokalit, socioekonomicky znevýhodněné dospělé a seniory. Při sběru dat a vedení hloubkových rozhovorů se zástupci těchto obyvatel jsme spolupracovali s lokálními poskytovateli terénních sociálních služeb.
Spojuje je nízký věk a ztížené socioekonomické podmínky. Často vyrůstají v izolovaných romských komunitách. Jejich dětství bývá velmi krátké a brzy pociťují problémy, které by měly být záležitostí dospělých. Přestože většina z nich má pravidelný přístup k internetu a nechybí jim motivace digitální technologie využívat, často s jejich pomocí neumí řešit běžné životní situace.
Často sdílejí telefon se sourozenci; dcery s matkou
Mají vlastní způsoby, jak si na sdílených zařízeních zajistit alespoň minimální soukromí
Nadužívají sociální sítě a nechápou vliv svého online chování na vlastní identitu do budoucna
„Kdybych neměla mobil, nevím, co bych dělala. Asi bych se nudila.“
Žiju v bytě 2+1 s rodiči a třemi sourozenci a moc soukromí tu nemám. Máme tady internet, přes který si i voláme – paušál má jen starší sestra, protože ho potřebuje kvůli škole.
Můj telefon je trochu odřený a je tam málo místa, ale funguje dobře. Občas ho musím půjčit mladšímu bráchovi. To mě štve, protože si z něj pak musím pořád něco vymazávat... Už bez telefonu skoro neusnu a nechci, aby se mi do něj někdo díval.Informatika ve škole mě celkem baví. Přijde mi, že se tam naučíme praktické věci – třeba práci s dokumenty nebo obrázky v Canvě.
Programování je pro mě už docela těžké. Nevadilo by mi, kdybychom technologie ve škole využívali i v jiných předmětech.
Se sociálníma sítěma mě naučila pracovat starší sestra. Ukázala mi, jak si tam založím účet a jak s nimi pracovat. Sleduju videa na TikToku, s kamarády si píšeme na Instagramu, no... vždycky, když je dlouhá chvíle. Občas postuju stories a natáčím se, kde zrovna jsem a co dělám – chci vypadat před kamarády dobře. Je mi ale divné, že o tom ví i moje sociální pracovnice, nevím, jak se to mohla dozvědět. Občas na sítích vidím i špatné věci – například jak někdo někoho bije, a ještě se tím chlubí. Nebo jak se hádají moji kamarádi, kteří spolu chodí... Já bych nic takového nesdílela.
Líbilo by se mi, kdyby mi můj telefon uměl pomoci, když mám zrovna nějaký problém – třeba najít brigádu, nebo když se cítím špatně.
Obvykle mají zavedený internet v místě bydliště (byt, pobytové zařízení). 60 % dotazovaných dětí je ve věku 10–14 let a cca 40 % ve věku 15–18 let. Obě genderové skupiny jsou rovnoměrně zastoupené.
Mají pozitivní přístup k digitálním technologiím, ale chybí jim širší rozhled a motivace k jejich praktickému využití.
Mají starší modely chytrých mobilů, které nemají moc místa. Často se mění.
V rodině často mají jen telefony, nikoli počítač (i když se to postupně mění). Zařízení bývají sdílená v rámci rodiny.
Nechápou pojetí digitální identity.
Nadužívají sociální sítě.
Mají mezery v chápání toho, jak fungují sociální sítě (např. kdo a co vidí).
Nezajímají se příliš o společenské dění. V případě etnických otázek jsou náchylní k dezinformacím.
V rámci digitálního prostoru se pohybují ve vlastní komunitě, která kopíruje fyzický prostor.
Podpora efektivního využívání nových trendů. Na technologie nahlížejí velmi pozitivně a nebojí se zkoušet nové věci jako chatování s AI.
Rozšiřovat povědomí o možnostech internetu s akcentem na možnost praktického využití v každodenním životě a budoucím povolání.
Rozvíjet pochopení digitální identity ve spojitosti se sociálními sítěmi. Mají povědomí o její existenci, ale často neúplné či zkreslené. Toto téma je možné využít jako odrazový můstek pro další rozvoj informační gramotnosti a práce se zdroji.
Zaměření na mobilní zařízení.
Srozumitelný a jednoduchý jazyk ve stylu jejich komunikace.
Stručnost a výstižnost. Používat krátké texty. Opřít se spíše o audiovizuální obsah.
Možnost identifikace s pozitivními vzory z vlastních komunit.
Jasné využití nástroje v praxi. Musí rychle pochopit, k čemu jim to bude.
Zábavnost. Řešení by mělo nadchnout a být „cool“ (využít principy gamifikace).
Řešení nesmí působit jako primárně vzdělávací – nechtějí se po škole zase učit.
Malé nároky na výkon a kapacitu mobilního zařízení.
Možnost šíření řešení prostřednictvím sociálních pracovníků a následně přes komunitu.
„Kdybych neměla mobil, nevím, co bych dělala. Asi bych se nudila.“
Profil je sestaven z pozorování metodou digitální etnografiena vybraných platformách. Se souhlasem bylo prováděno zúčastněné pozorování šesti dívek ve věku 11–14 let pocházejících ze socioekonomicky nepodnětného prostředí, které docházejí do sociálních služeb a samy se identifikují jako Romky.
Ani jedna ze šesti dívek nemá mobilní data. Připojují se k internetu doma nebo na veřejné WiFi. U veřejné WiFi si dávají pozor, aby po nich nevyžadovala osobní údaje.
Platformu využívají zejména pro komunikaci s rodinou a terénními pracovníky, případně se školou. Nahrazuje standardní telefonování. Zprávy koncipují stylem připomínajícím telefonní hovor („Ahoj, jsi tam?“) Čekají na reakci, až pak se dostávají k tématu – očekávají „zvednutí“ telefonu.
Dávají si pozor, jestli je u telefonu osoba, se kterou chtějí mluvit. U kontaktu se totiž často mění osoba užívající účet. V rodinách často dochází ke sdílení účtů a zařízení mezi sourozenci a rodiči (dívky mají často společný profil s matkou). Proto je pro ně WhatsApp nestabilní a často nesoukromé prostředí.
Tato skupina zahrnuje široké spektrum dospělých, kteří se často potýkají s chudobou, nezaměstnaností, problémy s bydlením nebo diskriminací. Najdeme mezi nimi lidi s minimálním či žádným přístupem k internetu, ale i ty, kteří ho mají běžně zavedený doma. K digitálním technologiím se staví převážně skepticky nebo s velkou obezřetností.
Jsou častými oběťmi internetových podvodů
V získávání a rozvíjení digitálních dovedností nevidí velký smysl ani užitek
Nedůvěřují online komunikaci s úřady
„Chtěla bych, aby se mnou mobil mluvil, když jsem osamělá.“
Jsem Sabina a je mi 32 let. Jsem na mateřské dovolené se třemi dětmi. Nejmladšímu jsou čtyři a má vážné zdravotní potíže. Můj život se tak proto teď skládá hlavně z péče o děti, o domácnost a z běhání po lékařích. Muž tráví většinu času v práci, aby nás uživil, ale i tak je to hodně náročné. Bydlíme v podnájmu, trochu jsme si polepšili. Máme tu teď zaveden internet a pár měsíců už máme i notebook.
Chytrý mobil mi koupil manžel a používám ho teď často: koukám tam na počasí, sleduji slevy v obchodech, hraju hry nebo koukám na TikTok. Někdy mi ale dojde kredit a nemám peníze na to si ho dokoupit, takže volám jenom přes WhatsApp, když jsem doma nebo přes veřejnou WiFi. Hodně často mobil půjčuju i dcerám. Používám Facebook. Ráda tam nahrávám fotky svých dětí, protože se mi líbí, když se mi to po čase připomene. Kdysi jsem aj psala své názory pod články, ale vždy mi tam někdo vynadal nebo mě shodil, tak už tam radši nic nepíšu.
Mají přístup k internetu – platí si měsíčně datový paušál nebo mají internet zavedený doma. V této skupině je vyrovnaný věkový profil – zastoupení jsou tu rovnoměrně lidé od 19 do 65 let. Cca 70 % z nich tvoří ženy.
Úřady uvádějí nekompletní informace na svých stránkách, což je vede k tomu, že musí orgány kontaktovat osobně. Stává se, že úřady od nich vyžadují další dokumenty neuvedené na webových stránkách.
Mají negativní zkušenost se zapojením se do širších sociálních skupin – setkávají se s kritikou na sociálních sítích nebo na fórech. Vede je to k většímu uzavření se do skupin nebo k tomu, že některé aspekty svého života nesdílejí vůbec (např. politické názory).
Chybí jim dovednosti pro zvládání složitějších online postupů (např. vyplnění obsáhlejších formulářů).
Brzdí je starší a málo kapacitní zařízení, která se častěji ničí.
Nerozumí některým pojmům a zaměňují je za jiné (např. datovou schránku si někteří pletou s e-mailovou schránkou, nebo „googlit“ někteří zaměňují za „mít Gmail”).
Protože jsou na internetu aktivnější, stávají se častějšími oběťmi podvodů.
Znají základní bezpečnostní poučky, ale ne vždy je správně uplatňují.
Ačkoliv mají pravidelný přístup k internetu (např. doma), mobil a další zařízení někdy sdílejí s ostatními členy domácnosti.
Počítač používají v domácnosti především k zábavě a chybí jim povědomí o dalším využití.
Nové dovednosti se často učí od svých dětí. Rozvoj digitálních kompetencí u dětí proto bude mít sekundární dopad i na rodiče.
Jsou připraveni naučit se složitější postupy, pokud se pojí s nějakou pro ně smysluplnou (např. pracovní) činností.
Opřít řešení o prohlubování již nabytých dovedností a o jejich koníčky. Častým přáním je například lépe se naučit pracovat s fotografiemi a videem.
Prohlubovat bezpečné chování se na internetu a ukázat jim, že být podveden „není normální“.
Nárůst počítačů v domácnostech je příležitostí k většímu osvojení si kompetencí spojených s používáním internetových prohlížečů a nástrojů pro PC.
Pokud digitální řešení, tak zaměřené na mobilní zařízení, ale může mít návaznost na složitější (webové nebo desktopové) rozhraní.
Počítat s tím, že mobil i PC může sdílet víc členů domácnosti.
Vytvářet podmínky, kde není prostor pro diskriminační a odsudečné jednání.
Pracovat s pozitivními vzory a pozitivní reprezentací cílových skupin.
Používat srozumitelný jazyk.
Odrazit se od zájmů a dovedností, které již ovládají a prohlubovat je.
Využívat nástroje, které již ovládají (např. sociální sítě).
„Vím, že nemám s nikým sdílet heslo. Ale máme jen jeden mobil, a tak jej zná celá rodina.“
Jmenuji se David a je mi 43 let. Se ženou a třemi malými dětmi bydlíme na ubytovně. Nedaří se mi sehnat stabilní práci, a proto dělám různé manuální práce na brigádách. Musím uživit rodinu. Chtěl bych, abychom se přestěhovali do něčeho lepšího.
Mám chytrý mobil, ale na ubytovně nemáme internet. Když mám peníze, koupím si data na mobil, ale obvykle se připojuji jenom na veřejných WiFi.
Abych ušetřil, volám přes WhatsApp a píšu přes Messenger – do práce, ženě nebo když potřebuju něco zařídit. Mám v mobilu Facebook a TikTok, ale to jenom sleduji. O sobě bych tam nic nedával. Koukám se, co se děje ve světě, na videa, když se chci pobavit, nebo si tam hledám něco o motorkách, které mě baví. Ale hlavně tam hledám nabídky brigád.
Podvodů na internetu se celkem bojím. Hlavně hackerů. Raději se proto vždy odhlašuji z aplikací a vypínám si data, když je nepoužívám.
K internetu se připojují buď přes veřejnou WiFi, nebo si kupují datový kredit. Internet doma nemají zavedený. Nejvíce dotazovaných je ve věkové kategorii 36–50 let. 60 % respondentů tvoří muži.
Mobil nebo počítač sdílí s dalšími členy rodiny.
Chybí jim rozhled v možnostech využití digitálních nástrojů.
Internet používají účelově, ne kreativně.
Nabyté znalosti z jednorázových školení rychle ztrácejí, protože je v praxi nepoužívají.
Mají pocit, že úředníci*ce při online komunikaci nedají takovou váhu řešení jejich problémů jako při osobním jednání.
Kvůli nízké digitální gramotnosti jsou častým terčem scamů.
Při sdílení na sociálních sítích mimo okruh svých přátel se potkávají s odsuzujícím jednáním, které je demotivuje.
Mají zkreslené představy o tom, jak internet funguje (včetně bezpečnosti).
Mají strach sdílet své osobní údaje online (obecně, ale i při komunikaci se státní sférou). Nerozeznávají bezpečné situace od nebezpečných.
Rozvíjení digitální kompetence terénních a sociálních pracovníků.
Trénink respondentů v konkrétních situacích, do kterých se mohou dostat z hlediska bezpečnosti na internetu. Přesunout se z teorie (pouček) do praxe.
Rozšíření uživatelských obzorů a rozhledu o možnostech internetu s přímým a rychlým dopadem na jejich každodenní situaci.
Nové dovednosti se často učí od svých dětí. Rozvoj digitálních kompetencí u dětí tak, aby měla sekundární dopad i na rodiče.
Hledání práce a lepšího bydlení.
Lepší orientace a schopnost samostatného využití nástrojů různých institucí (např. školní aplikace dětí) zlepší jejich informovanost a samostatnost.
Rozšiřování povědomí o „běžných“ aplikacích – mapy, jízdní řády, slevové aplikace a další jim usnadní každodenní činnosti.
Lepší zvládnutí bezpečného chování na internetu by je efektivněji chránilo (nejen) před finančními podvody.
Zaměřit se na mobilní aplikace.
Okamžité využití řešení v praxi.
Vytvářet podmínky, kde neexistuje prostor pro diskriminační a odsuzující jednání.
Používat jednoduchý jazyk. Pracovat spíše s audio-vizuální komunikací. Ověřit si porozumění jednotlivým pojmům.
Pracovat s pozitivními vzory a pozitivní reprezentací cílových skupin (reprezentovat je samotné vizuálně i textově v řešení, aby chápali, že je určeno pro ně.)
„Nevím, k čemu by mi chytrý mobil byl. Možná bych si našel jízdní řády.“
Jsem Karel. Bydlím na ubytovně a dělám různé krátkodobé práce. Má rodina jsou mí kamarádi a pes. Moje žena umřela už před dlouhou dobou.
Mám telefon, abych mohl telefonovat, ale internet na něm nemám. Když potřebuju něco zařídit přes internet, zajdu si za svou sociální pracovnicí, která se mnou všechno projde. Mám pocit, že u ní je to i bezpečnější, já bych to poztrácel a pokazil. Jednou mi musela založit e-mail, ale já pak ztratil heslo, protože jsem ho měl jenom napsané na papírku. To byl pak problém. Občas využiju internet v knihovně.
K chytrému mobilu se občas dostanu, když mi jej půjčí kamarád. Umím třeba udělat fotku. Asi by nebylo špatné mít vlastní chytrý mobil, ale nevím úplně přesně, co bych s ním dělal. Možná bych si našel jízdní řády… Nebo bych mohl koukat na videa. To jsem viděl u kamarádů.
Nepřipojují se k internetu na vlastním zařízení (často vůbec nevlastní chytrý mobil), ani nemají internet doma. Ve veřejných institucích se k počítači dostanou jenom výjimečně. Většinou se jedná o lidi nad 50 let. Přes 70 % tvoří muži.
Nemají digitální zařízení nebo se na něm nepřipojují k internetu.
Nemají konkrétní představu, jak by jim digitální technologie mohla pomoci v řešení životních situací.
Mohou být v situaci, kdy by pro ně bylo obtížné se o zařízení starat (nabíjet jej, udržet v suchu, nerozbít apod.)
Ačkoliv sami často chytrý mobil nebo počítač nevlastní, mají příležitosti dostat se k internetu – buď přes různé sociální služby nebo v okruhu svých známých. Přibližně polovina respondentů uvedla, že chytrý mobil nikdy nepoužila. Má tedy smysl rozšiřovat jejich povědomí o možnostech digitálních technologií, které mohou využít jednorázově v závislosti na různých životních situacích.
Dostat k nim chytré mobily (pokud o to individuálně stojí) společně s informacemi o tom, kde je mohou nabíjet, jak je mohou využít v konkrétních situacích apod.
Velice nízká bariéra vstupu.
Intuitivní UX, které vede velice rychle k nalezení hledaných informací a naplnění potřeby.
Vysoká čitelnost a srozumitelnost.
Jasný scénář použití (na PC ve veřejné instituci, pod vedením sociálního pracovníka nebo samostatně na mobilu).
Počítat s velmi nepravidelným přístupem k internetu i k zařízení.
Tuto skupinu charakterizuje vyšší věk a s ním spojená fyzická a kognitivní omezení. Mezi seniory se nejčastěji vyskytují dvě skupiny: ti, kteří digitální technologie nepoužívají vůbec a naopak pravidelní uživatelé s domácím internetem. Menší část tvoří nepravidelní uživatelé internetu. Ti aktivní používají digitální technologie především proto, aby si udrželi kvalitu života.
Chybí jim povědomí o existenci asistivních technologií a digitálních kompenzačních nástrojů
Podobně ani pečující osoby často nemají dostatečné znalosti o těchto možnostech
Většina žen starších 80 let žijící v pobytových zařízeních je zcela digitálně vyloučena
„Také do toho člověk musí sám dospět, aby ocenil výhody technologií. Já jsem to internetový bankovnictví taky dlouho odmítala a teď mi přijde bezvadný, že už nemusím běhat do banky.“
Jsem Jitka a po odchodu do důchodu jsem se stala šťastnou hlídací babičkou – mám šest úžasných vnoučat.
Bez chytrého telefonu s připojením na internet bych se už asi neobešla, mám na něm jízdní řády, mapy, banku, zprávy, Stocard, všechno… S rodinou, kamarádkami a lidmi z turistického klubu si denně přes WhatsApp posíláme fotky, na jednom kurzu jsem se je naučila i upravovat.
Takových kurzů pro seniory jsem mimochodem prošla asi osm a už jsem viděla všechno. Některé jsou takové teoretičtější, akademičtější, tam člověk ten výklad nestíhá, připadá si jako blbec a po dvou přednáškách to vzdá. Ale jiné jsou pojaty interaktivně – třeba jeden mladík nás učil s mapami tak, že jsme vyrazili do města na takový pochoďák, to pro nás byla zábava. Úspěch kurzu podle mě hodně záleží na osobnosti lektora.
Internet mám i doma, ale počítač jsem už asi půl roku nezapla, připojovat se z mobilu a tabletu je mnohem praktičtější. Na mém tabletu se vnučky rády dívají na pohádky a pouštíme si spolu písničky – vždycky je najdou rychleji než já, a to ještě ani neumí číst. Starší vnuk mě zase často inspiruje o těch technologiích úplně nově uvažovat – onehdy jsem si třeba opisovala otevírací dobu zverimexu a on prý: „Babi, prosím tě, v kapse máš mobil, proč si to nevyfotíš?“
Od vnoučat se učím moc ráda. Syn mi ty technologie sice koupil a zprovoznil, ale nemá dostatečnou trpělivost na to, aby mi všechno pořádně vysvětlil. Zato mi onehdy zavolal, aby mi vynadal za vzkaz, který jsem napsala jednomu nejmenovanému politikovi na Facebooku – když jsem to psala, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se k tomu mohl dostat i můj syn! Byla to opravdu nepříjemná zkušenost a od té doby na Facebook nic nedávám.
Na internet se připojují převážně ze své domácí WiFi (ať už přes počítač, který je u této skupiny oblíbenější, či prostřednictvím chytrého zařízení). Přibližně třetina respondentů má chytrý mobil nebo tablet s datovým paušálem. Častěji sem patří lidé mladší 80 let a lidé žijící ve vícečlenných domácnostech.
Občas potřebují pomoc při ovládnutí jednotlivých úkonů, ale ne celkového rozhraní.
Někdy mají mylný dojem, že znají a ovládají vše, co potřebují.
Preferují osobní kontakt a digitální svět vnímají jen jako chabou náhražku světa reálného.
Jsou velmi opatrní ohledně ochrany osobních dat.
Jsou otrávení ze složitějších technologií, zejména z PC (které často spojují se vzpomínkou na výkon povolání, případně na neefektivní kurzy).
Mají pocit, že na sociálních sítích mají převahu mladší generace, zatímco senioři tam nemohou volně projevovat své (zejména politické) názory. Často se setkávají s posměchem v souvislosti se stylem komunikace, který volí.
Intenzivní jsou interakce mezi prarodiči a vnoučaty (ne tolik jejich dětmi) – obě generace se mohou ve svých znalostech a dovednostech vzájemně doplňovat.
Bývají společensky aktivní a otevření novým věcem – k prohlubování svých digitálních dovedností se snadno nechají přesvědčit svými známými, a to i když předem nutně nevidí konkrétní přínos.
Politika a společenské dění jsou témata, která táhnou – dává smysl zabývat se prací se zdroji a problematikou dezinformací. Většina dotazovaných uvedla, že buď neví, jak pravdivost informace na internetu posoudit, nebo se rozhoduje podle „selského rozumu“.
Rozšířit možnosti rozvojových a vzdělávacích aktivit, které nutně nesouvisí s digitálními kompetencemi, ale při nichž se digitální technologie využívají.
Doplňování konkrétních dovedností – nové aplikace, řešit problémy samostatně.
Umožnit jim, aby se aktivně podíleli na rozhodování o vzdělávacím obsahu.
Proces prohlubování digitálních kompetencí by měl mít významnou společenskou složku.
Řešení musí být zábavné.
Ani u pokročilejších uživatelů*ek neváhat vytvořit podrobné instrukce v textové podobě.
„Míval jsem tablet s internetem, kde jsem rád hrával hry. Teď ho ale už nemám.“
Jmenuji se Luděk a teprve pár roků jsem v důchodu. Profesní život mi schází, skrz svou práci jsem byl užitečný společnosti a měl za to patřičné uznání. Teď se jako osoba v důchodu často setkávám s neúctou.
Od rozvodu bydlím sám v garsonce na sídlišti. Oba synové žijí v cizině, vídám je jen v létě. Dřív jsme měli doma počítač a s potomky byli v kontaktu přes Skype. Teď mi volají na mobil, poněvadž já v tomhle bytě připojení nemám – internet jsem měl celá léta v kanceláři, tak jsem ho doma nepotřeboval. Po odchodu do důchodu jsem zvažoval, že bych si koupil notebook, ale inflace mi zkřížila plány.
V současnosti se připojuji asi jednou týdně z počítače v městské knihovně a to mi zatím stačí. Chodím si hlavně přečíst maily – sám už jich moc nepíšu, nemám komu – a hledám si informace přes Seznam.cz. Člověk alespoň přijde mezi lidi, stejně do knihovny chodím na přednášky a besedy.
Chytrý telefon nemám, nechci dopadnout jako vnoučata, která na tom visí od rána do večera. Už ani skoro neumí vést normální konverzaci. Je mi jasné, že dnešní technologie jsou úmyslně vyrobené tak, aby byly co největším žroutem času, podobně jako hrací automaty. Na druhou stranu doobjednávat si přes mobil potraviny nebo léky, jako to dělá sousedka, by nebylo k zahození. V čekárně u doktora někdy musím sedět i přes hodinu. To jsou takové drobné zlepšováky, ale osobní problémy ty technologie podle mého názoru stejně nevyřeší.
Na internet chodí jen příležitostně. Někteří mají k dispozici pouze nízký objem mobilních dat, což je nutí využívat internet v omezené míře. Jiní nevlastní potřebný hardware či nemají vlastní připojení k internetu a kontakt s online světem získávají přes své blízké nebo v různých institucích, např. v knihovně. Jak v populaci, tak v našem vzorku je však nepravidelných uživatelů*ek ve srovnání se zbývajícími dvěma skupinami relativně méně. Život mnoha lidí ve vyšším věku se totiž vyznačuje omezenou mobilitou, takže tráví většinu času doma, kde internet a potřebné zařízení buď mají, nebo ne. Často jde o lidi ve věku 66–80 let, kteří trpí nedostatkem financí, případně osamělostí.
Cena zařízení a připojení k internetu je pro mnohé příliš vysoká.
Většina si neuvědomuje plný rozsah možností digitálních služeb.
Někteří nemají dostatek sociálních kontaktů, které by je přiměly digitální technologie používat a pomohly při rozvíjení kompetencí.
Možnost odpíchnout se od již využívaných služeb (knihovny, univerzity třetího věku, občanské spolky) a stavět na existujícím zájmu o digitální technologie.
Samotné vzdělávací programy v oblasti digitální gramotnosti jsou příležitostí pro budování společenských vazeb, které dále povedou k pěstování digitálních kompetencí.
Nevyvolávat pocit, že je k nim kvůli věku přistupováno neuctivě (v případě kurzů např. necitlivě rychlým, nebo naopak pomalým, výkladem materiálu či zaměřováním se pouze na aplikace související se zdravotním stavem).
Počítat s různorodostí skupiny, mj. ve vztahu k technologiím nebo ve stupni vzdělání (a schopností práce s informacemi).
Nezaměřovat se na jeden typ zařízení (senioři*ky mohou využívat celou škálu technologií: mobily, tablety, počítače, chytré hodinky s krokoměrem atd.)
Řešení nesmí být samoúčelné a musí odpovídat potřebám a zájmům každého jedince.
Ideální by bylo cílové skupině umožnit nízkoprahový dostupný přístup k digitálním technologiím.
„Já to (digitální technologie) schvaluju, ale pro nás starý už to není.“
Klidně mi říkejte Zdeňka. Už čtvrtým rokem žiju v domově pro seniory, protože špatně chodím. Je mi tady moc pěkně, dobře se o mě starají a mám tu dvě kamarádky.
Každou sobotu mě navštěvuje dcera, se kterou si také několikrát týdně volám. Mám už asi šest let stejný telefon – tuhle Nokii. Na tu předchozí jsem si rozlila kafe, tak jsem dceru poprosila, ať mi sežene přesně tenhle model, na který jsem zvyklá. Nevím, co budu dělat, až mi odejde, protože se prý už nevyrábí. Oni ty mobily dělají čím dál složitější a to mi vůbec nevyhovuje.
Dcera mi jednu dobu vnucovala tu placičku, co používá, ale já jsem jí řekla, ať dá pokoj. Už i s tím mým důchodcovským telefonem, jak mu říká, jsou věčně problémy – vždycky tam něco blbě zmáčknu a musím čekat do soboty, než mi to dcera spraví. Víte, už na to moc nevidím a taky se mi třesou ruce – jsem ráda, že se najím.
Technicky vyloučení senioři*ky internet vůbec nepoužívají. Nevlastní chytré zařízení a zpravidla je to ani neláká. Mnozí v minulosti používali počítač, ale nevidí, jaký přínos by jim mohl přinést v důchodovém věku. Typicky jde o lidi nad 80 let. Nejčastěji jsou to ženy žijící v jednočlenné domácnosti, či v pobytovém zařízení.
Chybí jim přístup k potřebnému zařízení nebo internetovému připojení.
Nemají zájem o nové elementy v životě obecně.
Mají pocit, že jim digitální technologie nemají co nabídnout, protože se míjí s jejich potřebami a životním stylem.
Mají obavu, že cílem technologií je postupně odstranit osobní kontakt.
Jejich zdravotní stav jim komplikuje užívání standardních technologií. Mají dojem, že technologie jsou uživatelsky nepřívětivé. Tuto bariéru prohlubuje nedostatečné povědomí o kompenzačních pomůckách a asistivních technologiích.
Jejich (obvykle značně vytížení) pečovatelé*ky nepodnikají kroky v oblasti zpřístupňování technologií.
Inspirovat jejich okolí k pořízení zařízení nebo pomoci s ním (možnosti: rodina, přátelé, Ježíškova vnoučata).
Rozšiřování obzorů – technologie mohou této skupině nabídnout celou škálu jejich užití, o kterých mnohdy nevědí.
Intervence v pobytových zařízeních mají potenciál dosáhnout na několik klientů*ek najednou a vést k významným změnám. Specificky např. zacílit na vzdělávání a zkompetentňování personálu v oblasti digitálních technologií pro osoby s různými formami zdravotního postižení.
Tablet bývá vhodnější než chytrý telefon či počítač.
Většina tzv. technicky vyloučených seniorů*ek si digitální abstinenci sama zvolila a jejich rozhodnutí je třeba respektovat – v žádném případě se nesmí cítit být do ničeho nuceni. Řešení by však zároveň nemělo přehlédnout jedince, kteří by technologickým novinkám mohli být otevření.
Nutnost významného zapojení pečujících osob.
Přizpůsobit případnou instruktáž zdravotnímu a kognitivnímu stavu příjemce*kyně (jednoduchost, přiměřené nároky na paměť atd.)
Důraz na osvětu o kompenzačních pomůckách a asistivních technologiích (např. ovládání hlasem) – jak mezi v cílové skupině, tak v rodině či pobytovém zařízení.
Hledat způsoby, jak skrz digitální technologie posílit existující vztahy (např. pomocí videokomunikace s blízkými), nikoliv nahradit osobní kontakt.
Na náš unikátní výzkum jsme navázali projektem, který se ukázal jako mimořádně potřebný a úspěšný – online příručkou Pomáháme.Digital. Příručka rozvíjí digitální kompetence pracujících v sociálních službách, kteří je mohou snadno předávat svým digitálně vyloučeným a ohroženým klientům.
Možností, jak pomáhat digitálně vyloučeným a ohroženým skupinám, nás napadlo ještě minimálně 50. Naše kapacity jsou přitom omezené, a proto tyto nápady nabízíme k realizaci dalším týmům a organizacím. Pokud sdílíte naši vizi digitálně vzdělané a aktivní společnosti, podívejte se, co všechno se dá ještě podniknout.
Prozkoumat dalších 50 nápadůNa fóru Diskutuj.Digital se můžete spojit s týmem Digitální inkluze a dát nám na naši práci zpětnou vazbu. Pokud chcete pomáhat a máte nápad nebo realizační tým, své další kroky můžete konzultovat s naší expertní komunitou tamtéž.
.avif){kind=logo}
